Do komunity Cenacolo jsme poprvé přišli s manželem asi před sedmi lety. Přišli jsme
hledat pomoc pro našeho závislého syna. V té době jsme bydleli v Čechách. Na páteční
rodičovské kluby a následně na Kolokvie do Piešťan jezdily cca 500 km. Jednou, když jsme
se v sobotu vrátili domů, nám syn řekl, že už nás nechce trápit, najde si práci a odstěhuje
se. Bylo to jeho rozhodnutí, které jsme respektovali. Bohužel jsme jako rodiče udělali
největší chybu svého života, že jsme na cestě Cenacola nepokračovali. Syn si našel práci,
dostal hypotéku, pořídil si byt…. Pak během třech měsíců „dofetoval“ celé dva roky. Bylo
to v době nejhoršího Covidu, kdy nebylo možné cestovat ani k okresu do okresu, natož do
zahraničí. Hledali jsme řešení. Když nám syn sdělil, že se chce jít léčit, našli jsme komunitu
v Čechách. Mezi tím jsme se s manželem přestěhovali na Slovensko, do Trnavy. Syn odešel
z komunity po dvou letech – předčasně. Našel si práci v Německu, vydělával dost peněz,
cca rok a půl fungoval, když měl volno občas přijel za námi na Slovensko, jinak bydlel
v Čechách. Historie se opakovala a z práce ho kvůli drogám vyhodili.V té době jsme opět
začali chodit na rodičovské kluby do Piešťan a když se synovi v Čechách „zavřely všechny
dveře“, požádal o pomoc. Za těch sedm let jsme nadělali spoustu chyb, ale když jsme si
uvědomili, že jiná cesta než Cenacolo nám a našemu synovi nepomůže, věci se začali
měnit. Před čtyřmi měsíci nastoupil syn do komunity Cenacolo.
PS: Před sedmi lety jsem neznala ani jednu modlitbu.
Mama Vlasta